O porciunkuli

Historie

o vzniku a názvu slavnosti porciunkule


Za panování římského císaře Bedřicha II. (1215 – 1250) byl žalostný pohled na hospodářský a společenský život v Itálii. Jednotlivé italské rody mezi sebou válčily a jejich představitelé krutě zacházeli se svými poddanými. Důsledkem toho došlo k všeobecnému úpadku života.

V té době žil ve městě Assisi v provincii Umbrie obchodník francouzského původu Petr Bernardote. Jeho manželkou byla Dominika z rodu Piků. Tato rodina vedla čilé obchodní styky zejména s Francií. V roce 1182 se Petru Bernardotovi, právě když byl na obchodní cestě ve Francii, narodil syn. Dostal jméno Jan. Avšak pro dlouhodobé rodinné styky s Francií byl často přezdíván „malým Francouzem“, až mu zůstalo jméno Frantík - František.

historie

Po otci se měl stát kupcem. O obchodování však neprojevoval žádný zájem. Kromě znalosti latiny nedosáhl ani jiného zvláštního vzdělání. Od otce dostával peníze, a tak si mohl dovolit vést rozmařilý život. Byl veselý a podnikal různá dobrodružství. Ve 20 letech jej však postihla vážná nemoc, která také změnila styl jeho života. Zamýšlel se nad tím, co doposud prožil, a minulost se pro něj stala marnivostí. Když se uzdravil, uchýlil se k duchovnímu životu. Později se dokonce rozloučil se světem a odešel na odlehlé místo, kde poustevničil. Když se to dozvěděl jeho otec Bernadote, tak zuřil. František začal žebrat a sbírat peníze na opravu kostela sv.Petra u Assisi. Později se mu podařilo opravit i nedaleko Assisi stojící prastarý kostelík Panny Marie s Anděly, který s malým pozemkem náležel k benediktinskému klášteru. U něho založil poustevnu, oblékl si nejchudší šat a žil zde jako poustevník. Ačkoliv ještě nebyl knězem, kázal lidu, který se u něho hojně shromažďoval.

Rychle získával další bratry a v roce 1210 založil řeholi o 23 kapitolách. Jejich hlavním bodem byla naprostá chudoba. František sám byl první, kdo rozdal veškerý svůj majetek chudým lidem. Příslušníci řehole se zpočátku nazývali „menší bratři“. Až později, když byla existence řehole po dlouhém jednání schválena, se nazývali „františkáni“. Když se bratrstvo rozrostlo, přestala malá poustevna na Rivotortu vyhovovat. Po jednáních František získal pro řeholi jako dar malý kostelík Panny Marie s Anděly a sousední dům. Pojmenoval jej Porciunkule. Jméno je původně vytvořeno z latinského slova portio, které ve zdrobnělině zní „Porciunkule“. Postupem času název zlidověl jako „Porcinkule“ . Slovo Porciunkule vyjadřuje nejmenší částečku. To nejnutnější, co františkáni ke svému životu v naprosté chudobě potřebovali. Kostel Panny Marie s Anděly se stal mateřským klášterem františkánů. Byl vysvěcen 2.srpna 1223. Toto místo ještě dodnes přitahuje zástupy poutníků z celého světa.

historie

Svatým Františkem založená řehole se rychle rozšířila po celém světě a záhy přišla i k nám do Čech. Členové řádu každoročně připomínali posvěcení kostelíku Porciunkule vždy 2.srpna a později i 1.srpna. V tyto dny se také ke kostelíku konala pouť (putování věřících), kde bylo možné získat plnomocné odpustky. První pouť se konala právě v den vysvěcení, tj. 2.srpna 1223. Tato zpočátku zcela interní událost se během doby změnila ve slavnou pouť, která se dodnes udržuje na celém světě ve všech františkánských kostelích. V Hostinném se první františkánská pouť „Porciunkule“ konala v roce dostavby františkánského kláštera, to je v roce 1684.

obři na radnici

zajímavost vyobrazená na radnici

-
Obři na radnici

Město Hostinné má na západní straně svého náměstí pozoruhodnou radnici s předsunutou radniční věží z roku 1525. V jejím průčelí stojí pod baldachýnovými stříškami dvě obří mužské postavy znázorňující válečníky v římské zbroji. Každý z nich má v ruce štít a meč. Na štítu levého obra je znázorněn český lev a na štítu pravého obra moravská orlice. Na nároží radnice byly postavy obrů umístěny v roce 1641, o čemž svědčí datace na stehně jednoho z nich nalezená při poslední opravě. Oba obři jsou považováni za strážce města a jejich postavami je od roku 1756 ozdoben i městský znak. K postavám obrů se váže celá řada pověstí. Dnes bych rád hostinskou veřejnost seznámil s některými z nich.

Pověst první


Před mnoha staletími se zdržovali v krajině, kde bylo později založeno město Hostinné, dva obři. Podle nich také získaly nedaleké Krkonoše své dnešní jméno (německy Riesengebirge, Riesen – obři, Gebirge – hory, Riesengebirge – hory obrů). Jako vzpomínku pro potomky na tuto kuriozitu, byly na věčnou paměť jejich podobizny umístěny na radnici v Hostinném. V prastarých dobách měly být vůbec celé Krkonoše obydleny násilnickým obřím plemenem. Mezi boudami na České a Tetřeví louce je ještě dnes k vidění kuželník hostinských obrů.

Pověst druhá


Území kolem Hostinného, na kterém se dnes nachází několik vesnic, bylo svého času pokryto hustými a neprostupnými lesy. V těchto lesích se zdržovali divocí vlci, medvědi, losi a lišky, kteří byli pocestným právě tak nebezpeční, jako veškerá lupičská holota, která činila tuto krajinu nebezpečnou. Pokud byli cizinci ušetřeni tohoto zla, hrozilo jim další nebezpečí. V hustých lesích se mohli zranit, zabloudit či zemdlít hladem a žízní, což se také často stávalo. Proto hostinští měšťané mezi sebou zvolili dva nebojácné občany jako zachránce pocestných. Vybrali statného pekaře a řezníka a dali jim příkaz, aby procházeli křížem krážem divočinou a byli nápomocni každému, kdo by jejich pomoc mohl potřebovat. To oba také po dlouhá léta činili a zachránili tak mnoho lidských životů. Postupem doby si vysloužili pověst skutečných hrdinů. Na věčnou památku a za jejich mimořádné činy a odvahu při poskytování pomoci, byli po smrti těchto dvou odvážlivců jejich podobizny umístěny na radniční věž v Hostinném.

Pověst třetí


V blízkosti města Hostinného se pod ochranou hustých lesů zdržovali dva mohutní obři, kteří široko daleko znepokojovali a pustošili krajinu. Město tak velice trpělo jejich zpupností a ukrutností. Tu uposlechli obyvatelé města rady jednoho chytrého spoluobčana a město Hostinné opevnili pevnou a vysokou zdí. Avšak ani to nedokázalo město a jeho obyvatele dostatečně uchránit před těmito zloduchy. Bylo proto nutno sáhnout po poněkud zvláštním, ale jak se později ukázalo i úspěšnějším prostředku. Totiž jednoho dne, když se dalo očekávat, že obři opět zaútočí, byla připravena lest. Ve věži nad vstupní bránou do města, kudy obávaní útočníci zpravidla pronikali, byl připraven mohutný kotel plný žhavé moučné kaše. Když oba nepřátelé v dobré náladě těšíce se na snadnou kořist vlezli do brány, byla na ně vylita všechna připravená horká kaše. To způsobilo jejich naprosté oslepení a znehybnění. Tohoto okamžiku využili hostinští a obry umlátili palicemi k smrti. Na věčnou památku jejich vítězství nad netvory umístili podobizny obrů na radnici.



Za poskytnutí textů a fotografií děkujeme panu Andělovi.